Tiberias – Kafarnaum

Cesta byla podniknuta s OliveTour.cz

Poloha: Izrael , nedaleko Tiberias
Fotky a videa z osobní cesty na dané místo.
Odkaz z Wikipedie.
Odkazy na YouTube, stránky odkazující na historii a biblické příběhy.
Vlastní příběh.

Add2:

Add3: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kafarnaum

Add4: https://www.youtube.com/watch?v=gT9JrdaSAqA&t=1005s

: https://www.youtube.com/watch?v=XapY_jcORa4

Add5:

Příběh: říjen / 2023

Kafarnaum je opakovaně zmiňováno v evangeliích. Ježíš v sousední Betsaidě získal apoštoly – místní rybáře a z Kafarnaum učinil své působiště. Kázal zde v synagoze, učinil zde mnoho zázračných uzdravení a povolal celníka Matouše. Podle tradice je původní synagoga ta, kde kázal Ježíš, a kostel sv. Petra na místě Petrova domu, domus ecclesiae (dům shromáždění), jak jsou označovány soukromé kultovní stavby raných křesťanů. Dle wikipedie.

Kafarnaum, jedno z dalších magických míst. Nekončící dokument o historii a působení Ježíše. Kdy Kafarnaum navštívit? Nejlépe ve dnech křesťanských svátků. To je umocněné právě množstvím poutníků ze všech zemí světa, tedy z těch křesťanských. Po zaparkování autobusu se vydáváte pěší širokou cestou ke vstupu do celého areálu, který spravují františkáni z místního kláštera. Při druhé návštěvě jsem byl zkušený a davy lidí jsem v podstatě svojí „trapno fofro“ chůzí předbíhal co to šlo, vyšlo to 😊. Kafarnam bylo osídleno od 2 st. Př. n.l. Nejvíce je zmiňované právě období působení za života Ježíše. Ostatní období určitě stojí také za to, bohužel tam nebyl nikdo tak významný, možná byl, ale nevíme o tom, ……. . Místo bylo obýváno i arabskou populací. Odpověď a názor na možný historicky přístup si udělejte v následujícím článku : https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-buldozery-nici-staroveka-naleziste-v-afghanistanu-taliban-dovoluje-rabovani-246379#utm_content=ribbonnews&utm_term=afgh%C3%A1nist%C3%A1n&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz

Dále za zmínku stoji kostel sv. Petra z roku 1980 postavený v podobě „UFO“ nad domem rybáře, archeologicky právě svatého Petra. Jak určit že se jedná právě o dům sv. Petra? To jsem na Google nenašel, možná jsem nebyl tak důsledný. Vedle domu však byla archelogicko historická tabule vše ozřejmující a o podklady z bible opírající, případně na jiné prameny navazujíce . Krásný příklad biblické archeologie jak jí mám rád. Co se zde píše: Dům sv. Petra měl pravděpodobně stejnou strukturu…, dopíši později.

Dále synagoga se sloupovým nádvořím, dostavená ve 4.- 5. století n. l. na základech starší synagogy, jedna z nejvýznamnějších antických architektonických památek této doby v Izraeli, podle bohaté architektonické výzdoby stavěná pravděpodobně za podpory římského císaře Juliána.

I zde jsem se potkával s poutníky co do škvírek zbytků zdí synagogy vkládaly prosby s žádostí o splnění modliteb. Vždy jsem si říkal, co se s nimi děje, za ta léta jich tu musí být tolik, že by jsme po nich šlapali, jedna prosba by vytlačila další a památka by doslova kypěla papírky s odkazy na přání všeho druhu. Je to však strhující a člověk nabude dojmu, že musí také něco napsat, vždyť „co kdyby“. Převládlo u mě vnitřní „nech to psaní ke zdi nářků“. Nic méně mi nedalo jiné a jeden skoro vypadávající lístek, jak jinak to zdůvodnit, mi z ničeho nic vpadl do dlaně. „Jujkyy, copak asi píšou“. …….. Vyřešení rébusu na konci modře psaného textu, napsáno žlutě.

Co mě zaujalo dál je jeden z hmatatelných důkazů potvrzující, že se jedná o synagogu. Stále zde totiž probíhá boj o to, komu daná země náleží, které památky tu jsou nejstarší a ke kterému vyznání náleží, zkráceně: židovská nebo arabská (palestinská) země . A je to tady. Na jednom z masivních podlahových kamenů je vyškrabána stará židovská hra, v našem pojetí si to můžeme představit jako podklad pro člověče nezlob se. Vedle je zabetonované místo s „novodobým“ betonem a v něm arabský nápis odkazující na přepis dějin ve smyslu „Arabové tu byli dříve“. Náš český dělník by to jen zaplácnul betonem a vyrovnal hladítkem, aby nikdo nezakopl. Zde je impozantní, že daný arabský dělník přesně věděl, o co se jedná a musel se pokusit přepsat dějiny. 😉. Františkáni to zde nechali jako memento k zamyšlení.

„VRÁTÍŠ to tam“, znělo z úst mé ženušky, ….. „ Já bych jenom ……“ , 😊

Vkládání lístků a přání má dlouhou historii, …počátky jsou v době římské a jeden pramen historie dokládá vkládání tabulek do lázeňských pramenů koupelí a na tyto tabulky se nejčastěji psali jména soků v lásce s udáním případného způsobu skonu, co taky jiného se sokem že. Nápisy se různě barvitě doplňovali , ….proč tam nenapsat i další přání, …. třeba o tchýni, ….. výhře v gladiátorském souboji, sportce … .

Velká rybářská vesnice Kafarnaum (hebrejsky K^efar Nachúm) ležela na severozápadním břehu Galilejského jezera. Byla nepřetržitě osídleno od 2. stol. př. n. l. až do 11. stol. n. l. Je pravděpodobné, že druhá část názvu K^efar Nachúm je vlastní jméno: „vesnice Nachumova“. Z rabínské tradice je známo, že Židé navštěvovali ve městě hrob proroka Nachuma a rabbiho Tanchuma. Od hebrejského Tanchumu není daleko k arabskému Tall Chum.

Zmínku o Kafarnaum najdeme ve všech čtyřech novozákonních evangeliích. Evangelijní rukopisy dochovaly název ve dvojím znění: Alexandrijský kodex (5. stol.) má Καπερναούμ (Kapernaum), zatímco kodexy Sinajský a Vatikánský (4. stol.) uvádějí název Kαφαρναούμ (Kafarnaum). Nevíme přesně, kolik lidí žilo v Kafarnaum v 1. století: pravděpodobný odhad je 600-1 500 obyvatel (viz Jonathan L. Reed, Archaelogy and the Galilean Jesus, Trinity Press International, Harrisburg 2000, s. 152).

V Kafarnaum byla celnice (Marek 2,1.14) a vojenská hlídka se setníkem v čele (Matouš 8,5-13; Lukáš 7,1-10). Bylo tu hodně celníků, kteří vybírali clo za rybolov v Galilejském jezeře a kromě toho i clo za zboží, které přicházelo z řeckých měst Dekapole do Galileje. Nikde jinde ve starověké Palestině neučinil Ježíš z Nazareta více zázračných znamení. Matouš nazývá Kafarnaum „jeho městem“ (9,1) a Marek uvádí se zvláštním důrazem, že zde byl Ježíš „doma“ (doslova „v domě“; Marek 2,1). V tamní synagóze uzdravil posedlého člověka (Marek 1,23) a muže se suchou rukou (Lukáš 6,6). Jakmile Jairos, představený synagógy, uviděl přicházejícho Ježíše, padl mu k nohám a prosil ho o uzdravení své dcerky (Marek 5,22n).

Exkurz: Synagógy byly budovy, kde se Židé shromažďovali k bohoslužbám i k projednávání společných záležitostí. Byly to modlitebny a školy pozdního židovstva. Slovo synagóga pochází z řeckého synagógé, „shromáždění“. Nejstarší ověřené doklady o existenci synagóg máme z Egypta, a to od 3. stol. př. n. l. Badatelé dosposud nedospěli k jednotnému závěru, kde synagógy vznikly. V Egyptě to nebylo. V úvahu přichází babylonská diaspora nebo Palestina (M. Bič, Ze světa Starého zákona II., s. 436).

V roce 1866 Angličan Ch. Wilson objevil pozůstatky synagógy s bohatou ornamentální a figurální výzdobou. Zřícenina synagógy leží asi 100 metrů od břehu jezera. Stavba byla orientována ze severu na jih. Nejedná se však o budovu, ve které Ježíš kázal a činil zázraky. Diskuse o datování objevené synagogy nebyla zatím ukončena. Izraelští archeologové ji datují na přelom 2./3. století, františkánští archeologové do druhé poloviny 4. století.

Kafarnaum

[z heb., znamená „vesnice Nahuma“; nebo „vesnice utěšování“].

Město, které leželo na sz. břehu Galilejského moře a mělo v Ježíšově pozemské službě významnou úlohu. Byla v něm daňová kancelář, kde pracoval Matouš, když ho Ježíš povolal, aby byl jeho učedníkem (Mt 9:9); a bylo tam možná i stanoviště vojenské posádky, bydlel tam totiž jakýsi setník. (Mt 8:5) Tyto okolnosti a také skutečnost, že tam žil jeden králův sloužící, který byl tak bohatý, že měl otroky (Jan 4:46–53), nasvědčují tomu, že Kafarnaum bylo poměrně velké a důležité město, a proto mohlo být právem označováno jako ‚galilejské město‘. (Lk 4:31)

Pokud jde o polohu původního města Kafarnaum, uvádí se, že přicházejí v úvahu dvě místa. Mnozí znalci se domnívali, že Kafarnaum pravděpodobně leželo na místě dnešních rozvalin Chan Minje (Horvat Minnim) u Galilejského moře v sv. cípu pláně Genezaret. Vykopávky však ukázaly, že tyto rozvaliny jsou arabského původu. Proto přichází v úvahu jedině Tell Hum (Kefar Nahum), rozsáhlé rozvaliny, které leží rovněž na pobřeží, asi 4 km na SV od Chan Minje a téměř 4 km na JZ od ústí Jordánu do Galilejského moře. Pobřežní pláň je zde poměrně úzká, ale ve starověku tudy od Jordánu přes Kafarnaum a pláň Genezaret vedla silnice, která se spojovala s důležitou obchodní cestou vedoucí z Mezopotámie a Damašku přes Palestinu do Egypta. Pláň Genezaret je zavlažována mnoha prameny, které pak vtékají do modrých vod Galilejského moře. Tyto potoky s sebou přinášejí velké množství rostlinných látek, a proto se zde voda hemží rybami a tato oblast je vynikajícím místem pro rybolov. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 739)

V počátečním období své služby, po svatbě v Káně, kde vykonal svůj první zázrak, Ježíš se odebral společně se svou matkou, bratry a učedníky z Kány do Kafarnaum. Zde strávil několik dnů a pak odešel do Jeruzaléma na svátek Pasach roku 30 n. l. (Jan 2:12, 13)

Později, když začal se svou rozsáhlou službou v Galileji a znovu pobýval v Káně, Ježíš na dálku zázračně uzdravil syna jednoho muže, který byl členem královského dvora Heroda Antipa; nemocné dítě bylo uzdraveno v Kafarnaum, které je od Kány vzdáleno asi 26 km. (Jan 4:46–54) Zpráva o tomto zázraku se patrně rychle rozšířila do okolních měst, a tak když Ježíš přišel z Kány do svého domovského města Nazaret, mohl svým posluchačům v tomto městě říci, že ho asi požádají, aby v Nazaretu vykonal „to, o čem . . . slyšeli, že se stalo v Kafarnaum“. (Lk 4:16, 23) Ježíš opustil Nazaret, kde se ho lidé pokoušeli zabít, a „usadil se v Kafarnaum u moře v oblastech Zebulona a Naftaliho“ (Mt 4:13–16; Lk 4:28–31); tím se splnilo Izajášovo proroctví (9:1, 2) o tom, že v této oblasti lidé chodící v temnotě uvidí velké světlo.

Je možné, že právě na blízké pláni Genezaret, na JZ od Kafarnaum, Ježíš opět potkal Petra a Ondřeje (kteří již byli jeho učedníky; Jan 1:35–42) a výslovně je pozval, aby se stali jeho činnými následovníky v kazatelské službě; potom řekl totéž Jakubovi a Janovi. (Mr 1:16–21) Pak Ježíš kázal v synagóze v Kafarnaum a uzdravil tam jednoho z přítomných, muže posedlého démonem. Z tohoto místa, které mělo výhodnou polohu, zpráva o jeho kázání a zázracích „vycházela . . . do každého koutu okolní krajiny“. (Lk 4:31–37; Mr 1:21–28; viz heslo SYNAGÓGA.) Rybáři Petr a Ondřej žili v Kafarnaum, a právě tam Ježíš uzdravil Petrovu tchyni. Potom byl dům obležen lidmi, kteří tam přinášeli nemocné a ty, kdo byli posedlí démony, aby je Ježíš uzdravil. (Mr 1:29–34; Lk 4:38–41)

Ve společnosti čtyř učedníků, které povolal z okolí Kafarnaum, procházel Ježíš Galileou, kázal zde a pak se vrátil do Kafarnaum; toto město už tehdy bylo označováno jako ‚jeho vlastní město‘, místo, o kterém mohlo být řečeno, že Ježíš tam je „doma“. (Mt 9:1; Mr 2:1) Kolem domu se opět shromáždil dav lidí, a Ježíš tehdy uzdravil jednoho ochrnutého člověka, který byl k němu spuštěn otvorem ve střeše. (Mr 2:2–12) Později Ježíš uviděl v daňové kanceláři Matouše, vyzval ho, aby ho následoval, a Matouš se stal pátým učedníkem, který se k Ježíšovi připojil a aktivně se s ním podílel na službě. V Matoušově domě v Kafarnaum se Ježíš účastnil velké slavnostní hostiny, při které bylo přítomno mnoho výběrčích daní — skupina lidí, kterými farizeové opovrhovali. (Mt 9:9–11; Lk 5:27–30)

V roce 31 n. l. Ježíš odešel do Judeje a Jeruzaléma, aby tam byl přítomen při Pasachu, a pak se vrátil do Galileje. Zdá se, že svých 12 apoštolů vyvolil na jedné hoře v blízkosti Kafarnaum a že právě tam pronesl své slavné Kázání na hoře. (Lk 6:12–49) Když vstupoval do Kafarnaum, setkal se s židovskými staršími; ti působili jako prostředníci ve prospěch jednoho důstojníka, který dal najevo, že má židovský národ rád, a který dokonce dal Židům ve městě postavit synagógu. Tento pohanský důstojník projevil bezvýhradnou víru, že Ježíš je schopen i na dálku uzdravit jeho nemocného otroka (stejně jako předtím na dálku uzdravil dítě jednoho králova sloužícího). To vyvolalo Ježíšův údiv, a Ježíš pak pronesl proroctví, že „přijdou mnozí z východních končin a ze západních končin“ a spočinou u stolu s Abrahamem, Izákem a Jákobem v nebeském Království. (Mt 8:5–13; Lk 7:1–10)

Ke konci druhé kazatelské cesty po Galileji a po svém působení v krajině Gerasenských (neboli Gadarenských) na JV od Galilejského moře Ježíš „opět přeplul zpátky na protější břeh“, pravděpodobně do blízkosti Kafarnaum. (Mt 8:28; Mr 5:1, 21; Lk 8:26, 40) V zástupu lidí, kteří ho očekávali na břehu, byla jedna žena, která byla uzdravena tím, že se jen dotkla Ježíšova oděvu. Potom Ježíš vykonal daleko větší zázrak, když vzkřísil zemřelou dceru Jaira, předsedajícího úředníka synagógy. A ačkoli Ježíš dal pokyny, aby o jejím vzkříšení s nikým nemluvili, „řeč o tom se . . . rozšířila po celém tom kraji“. (Mt 9:18–26; Mr 5:22–43; Lk 8:40–56) Je možné, že v Kafarnaum nebo v jeho okolí Ježíš také uzdravil dva slepé muže a také němého člověka posedlého démonem. (Mt 9:27–34)

Na závěr své třetí kazatelské cesty po Galileji a krátce před Pasachem roku 32 n. l. (Jan 6:4), když směřoval ke genezaretským břehům blízko Kafarnaum, kráčel Ježíš po vodách Galilejského moře. Když vstoupil do Kafarnaum, zástupy, které ho následovaly z protějšího břehu moře, zjistily, kde je. Většina z nich se o něj zajímala z hmotařských důvodů, a proto Ježíš pronesl proslov, který měl vést k tomu, aby svůj postoj napravili. Mnozí učedníci pak řady jeho následovníků opustili. Těch, kdo se ho věrně přidrželi, bylo méně. (Mt 14:23–34; Mr 6:53; Jan 6:17–71) Pravděpodobně právě v Kafarnaum, a to po návratu z Jeruzaléma, kde byl přítomen při Pasachu v roce 32 n. l., Ježíš pokáral farizey, kteří lpěli na tradicích a kritizovali jeho učedníky, zatímco sami svými tradicemi činili Boží slovo neplatným. (Mt 15:1–20; Mr 7:1–23; Jan 7:1)

Nakonec někdy před Svátkem chýší v roce 32 n. l., kdy se již Ježíšova rozsáhlejší činnost v Galileji a na S země chýlila ke konci, Ježíš zázračným způsobem opatřil peníz pro chrámovou daň a pronesl podobenství o tom, kdo je velký v nebeském Království, o ztracené ovci a o tom, jak se mají urovnávat těžkosti. (Mt 17:24–18:35; Mr 9:33–50; Lk 9:46–50)

O Kafarnaum, stejně jako o nedalekých městech Chorazin a Betsaida, mluvil Ježíš jako o místech, kde vykonal nejvíce svých mocných skutků. (Mt 11:20–24; Lk 10:13–15) Tím, že byl Ježíš v Kafarnaum osobně přítomen, kázal v něm a vykonával v něm zázraky, bylo toto město v duchovním smyslu vyvýšeno až do nebe; nyní však mělo být sníženo až jakoby do hádu, což znázorňuje hloubku jeho ponížení. Ježíš použil nadsázku, když řekl, že kdyby tak velké výsady, jaké mělo Kafarnaum, dostala Sodoma, nebyla by zničena. Kafarnaum jako město dnes již neexistuje, stejně jako neexistuje Sodoma. U Tell Humu (Kefar Nahumu) se podél pobřeží, na území dlouhém asi 1,5 km, rozkládají jen jeho rozvaliny.

https://www.bibletv.cz/pribehy-z-bible/32600-v-kafarnaum

V Kafarnaum

Kafarnaum na břehu Galilejského jezera bylo oblíbeným místem Ježíšova působení Uzdravil tam posedlého, Petrovu tchyni a mnoho dalších nemocných.

Ježíš se na svých cestách často zastavoval v Kafarnaum, a proto se začalo říkat, že je to „jeho město“. Leželo na břehu Galilejského jezera, poblíž Genezaretské roviny nebo přímo na ní.

Jezero leží v hluboké proláklině a způsobuje, že okolní rovina má teplé jižní podnebí. V Kristově době tam rostly palmy, olivy a nejrůznější směsice pestrobarevných květin. Lidé tam založili zahrady, vinice a pole. Vše zavlažovaly bystřiny z nedalekých hor. Na březích jezera a na okolních pahorcích se rozprostírala města a vesnice. Jezero bylo plné rybářských člunů. Všude proudil čilý, rušný život.

Kafarnaum mělo výhodnou polohu a stalo se centrem Spasitelova působení. Leželo na hlavní cestě, která vedla z Damašku do Jeruzaléma, Egypta a ke Středozemnímu moři, a proto bylo významným střediskem cestovního ruchu. Městem procházeli nebo se v něm zastavovali na svých cestách lidé z mnoha zemí. Ježíš se tam mohl setkat s příslušníky všech národů a společenských vrstev, s lidmi bohatými a významnými i s chudými a obyčejnými. Jeho učení se odtud mohlo šířit do mnoha zemí a domácností. Lidé tak mohli začít zkoumat proroctví a přemýšlet o Spasiteli. Svět se měl seznámit s jeho posláním.

Navzdory veškerému úsilí velerady namířenému proti Ježíši lid s nadšením očekával rozmach jeho díla. Celé nebe jej se zájmem sledovalo. Andělé působili na lidská srdce, přitahovali je ke Spasiteli, a připravovali tak cestu jeho dílu.

V Kafarnaum svědčil o Kristově moci syn královského služebníka, kterého Ježíš uzdravil. Dvořan s celou svojí rodinou nadšeně vyprávěl o své víře. Když se roznesla zpráva, že Učitel je mezi nimi, celé město ožilo. Proudily k němu davy lidí. V sobotu byla synagoga tak přeplněná, že se mnozí museli vrátit, protože už se pro ně nenašlo místo.

Všichni, kdo slyšeli Spasitele, „žasli nad jeho učením, poněvadž jeho slovo mělo moc“ (L 4,32). „Učil je jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci.“ (Mt 7,29) Učení zákoníků a starších bylo formální, chladné a bezduché. Boží slovo pro ně nemělo živou moc. Jeho poselství nahrazovali vlastními představami a tradicemi. Zaběhnutým způsobem stále dokola vykládali při bohoslužbách zákon. Boží Duch však jejich srdcem ani srdcem jejich posluchačů nepohnul.

Ježíš se nezabýval spornými otázkami, které mezi sebou Židé řešili. Jeho posláním bylo zvěstovat pravdu. Jeho slova osvětlovala učení patriarchů a proroků a Písmo se pro lidi stávalo novým zjevením. Nikdy předtím nechápali, jak hluboký význam Boží slovo má.

Ježíš přistupoval k lidem s pochopením, protože znal jejich problémy. Pravdu jim představoval přímo a jednoduše, aby mohli vidět její krásu. Mluvil čistě, jasně a srozumitelně. Jeho hlas zněl lidem zvyklým poslouchat jednotvárné proslovy rabínů jako hudba. Jeho učení bylo sice prosté, ale také úplně jiné než všechna ostatní, protože Ježíš mluvil jako „ten, kdo má moc“. Rabíni se vyjadřovali neurčitě a váhavě, jako by se Písmo dalo chápat tak, anebo právě naopak. Jejich posluchači propadali stále větší nejistotě. Ježíš však vykládal Písmo jako zcela nepochybné svědectví. Všechno vysvětloval s takovou mocí, že mu nikdo nemohl odporovat.

Mluvil spíše vážně než vzrušeně a vždy si byl vědom svého cíle. Obracel pozornost lidí k věčným hodnotám. Při každé příležitosti jim zjevoval Boha. Chtěl, aby se lidé vymanili z moci pozemských zájmů, jež je svazovaly. Ukazoval jim správný žebříček hodnot. Věci tohoto světa podřizoval věcem nebeským, ale nikdy nepodceňoval jejich význam. Učil, že nebe a země patří k sobě a že poznání Boží pravdy pomáhá lidem lépe plnit povinnosti každodenního života. Mluvil jako ten, kdo dobře zná nebe, je si vědom svého vztahu k Bohu, a přesto uznává své spojení s každým člověkem.

Poselství milosti vždy přizpůsoboval svým posluchačům. „Uměl zemdleného podpírat slovem.“ (Iz 50,4) Mluvil laskavě, vždy se snažil přiblížit poklady pravdy tím nejpřitažlivějším způsobem. K lidem zatíženým předsudky přistupoval taktně a získával jejich pozornost překvapivými příklady. Jeho podobenství působila na lidská srdce. Vybíral si jednoduché příběhy z každodenního života, jež v sobě skrývaly hluboký význam. Představoval nesmrtelné pravdy na příkladech nebeského ptactva, polních lilií, obyčejného semena, pastýře a jeho ovcí. Když se potom lidé s těmito jevy v přírodě setkali, vzpomněli si na jeho slova. Kristova podobenství jim neustále připomínala jeho učení.

Kristus lidem nikdy nelichotil. Nikdy nevyzdvihoval jejich domněnky a představy, nechválil nápadité myšlenky. Ti, kdo nezaujatě a do hloubky přemýšleli, přijímali jeho učení a zjistili, že je zkušebním kamenem jejich moudrosti. Žasli nad tím, jak jednoduchým jazykem vyjadřoval duchovní pravdu. I ti nejvzdělanější byli jeho slovy uneseni, užitek však vždy přinášela i nevzdělaným. Ježíš měl poselství i pro lidi, kteří neuměli číst ani psát, a dokonce i pohanům dával najevo, že jim má co říci.

Jeho láska a soucit byly pro unavené a zarmoucené jako balzám. I uprostřed rozhněvaných nepřátel z něho vyzařoval pokoj. Jeho vnitřní klid, příjemná povaha a především láska, která se odrážela v jeho pohledu i slovech, přitahovaly každého, kdo se nezatvrdil v nevíře. Kdyby nebyl stále laskavý a nepřistupoval k lidem s pochopením, nebyly by za ním chodily tak veliké zástupy Trpící, kteří za ním přicházeli, cítili, že o ně má zájem jako jejich věrný přítel, a chtěli lépe poznat jeho učení. Přiblížilo se k nim nebe. Toužili být stále s ním, aby se mohli bez přestání těšit z jeho lásky.

Ježíš velmi pozorně a s uspokojením sledoval, jak se mění výraz tváře jeho posluchačů. Vyzařoval z nich zájem a radost. Těšilo ho, když pravda pronikala do jejich srdcí, bořila zdi sobectví, vedla je k pokání a nakonec i k vděčnosti. Někdy zahlédl mezi zástupy známé tváře a rozzářil se radostí. Viděl v nich nadějné obyvatele svého království. Když se jasně vyslovená pravda dotkla některé z uctívaných model, zaznamenal změnu. Chladný a odmítavý pohled svědčil o neochotě přijmout světlo. Takové zavrhování poselství pokoje Ježíše vždy velmi zraňovalo.

VYLÉČENÍ POSEDLÉHO

V synagoze hovořil o tom, jaké království přišel nastolit, a o svém poslání vysvobodit lidi ze satanova zajetí. Přerušil jej strašlivý výkřik. Zástupem se prodíral posedlý muž a křičel: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží.“ (Mk 1,24)

Všude nastal zmatek a rozruch. Kristu už nikdo nevěnoval pozornost, jeho slova nikdo neposlouchal. Satan záměrně přivedl svoji oběť do synagogy. Ježíš však démonovi pohrozil: „’Umlkni a vyjdi z něho!‘ Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel.“ (Mk 1,25.26)

Satan zatemnil mysl ubohého chudáka, ale v přítomnosti Spasitele k nemocnému přece jen pronikl paprsek světla. Zatoužil po vysvobození ze satanova zajetí. Démon však Kristově moci odolával. Když se muž pokusil požádat Ježíše o pomoc, promluvil jeho ústy zlý duch a muž křičel hrůzou. Posedlý do jisté míry chápal, že ho Ježíš může vysvobodit, ale když se chtěl přiblížit k jeho mocné ruce, někdo ho zadržel a promluvil jeho ústy. Boj mezi satanem a touhou nemocného po svobodě byl děsivý.

Ježíš, který zvítězil nad satanem při pokušení na poušti, se znovu tváří v tvář setkává se svým nepřítelem. Satan se ze všech sil snažil udržet si moc nad svou obětí. Propustit ji by znamenalo přenechat Kristu vítězství. Zdálo se, že ubohý muž ztratí v boji s nepřítelem, který jej připravil o rozum, i život. Spasitel však zajatce svým mocným slovem vysvobodil. Posedlý muž stál před udiveným davem a radoval se ze svobody, z toho, že se může ovládat. I démon tedy potvrdil božskou moc Spasitele.

Uzdravený muž chválil Boha za své vysvobození. Oči, ze kterých jen chvíli předtím plálo šílenství, pozorovaly okolí rozumným a chápavým pohledem. Po tváři mu stékaly slzy vděčnosti. Lidé oněměli úžasem. Když se vzpamatovali, říkali si mezi sebou: „Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.“ (Mk 1,27)

Skrytou příčinou utrpení muže, jenž skytal svým přátelům tak hroznou podívanou a sám sobě se stal břemenem, bylo jeho dřívější chování. Nechal se okouzlit hříchem a chtěl svůj život proměnit v jedno velké ničím nespoutané veselí. Ani ho nenapadlo, že by se mohl stát postrachem pro okolní svět a ostudou vlastní rodiny. Myslel si, že si bude krátit čas nevinnými pošetilostmi. Jakmile se však jednou ocitl na šikmé ploše, začal klesat stále hlouběji. Nestřídmost a lehkomyslnost v něm potlačily dobré vlastnosti a satan ho zcela ovládl.

Muž začal všeho litovat, ale bylo už příliš pozdě. I kdyby byl za ztracený rozum obětoval bohatství a veškeré radovánky, nebylo by mu to pomohlo. Ve spárech zla byl zcela bezmocný. Sám se vydal do rukou nepřítele a satan ovládl všechny jeho schopnosti. Pokušitel jej omámil svými svody, zmocnil se ho a potom s ním zacházel nelítostně a krutě. Tak dopadají všichni, kdo si zahrávají se zlem. Rozkoš zpočátku okouzluje, ale nakonec člověka ničí a přivádí ho k zoufalství a šílenství.

Zlý duch, který pokoušel Krista na poušti a týral posedlého v Kafarnaum, ovládal i nevěřící Židy. Vedl je k tomu, že předstírali zbožnost, a usilovně na ně působil svými klamy, aby zavrhli Spasitele. Židé byli v horší situaci než posedlý muž, protože necítili potřebu Krista, a satan je tak měl zcela ve své moci.

V době Kristova pozemského života vystupňovaly mocnosti zla své úsilí na nejvyšší míru. Satan se svými padlými anděly se od věků snaží ovládnout tělo i duši člověka, strhnout ho do hříchu a utrpení, a potom ze vší bídy obvinit Boha. Ježíš zjevoval lidem Boží povahu. Přemáhal satana a osvobozoval lidi z jeho zajetí. Nový život, láska a moc z nebe vstoupily do lidských srdcí a kníže zla povstal k boji za svrchovanost svého království. Satan shromáždil všechny své síly a bojoval proti Kristovu dílu na každém kroku.

PŮSOBENÍ ZLA

Tak tomu bude i v závěrečné fázi boje mezi spravedlností a hříchem. Na Kristovy učedníky sestupuje z nebes nový život, světlo a moc. Zároveň však vystupuje nový život i z temnot a znásobuje satanovy síly. Na zemi se stupňuje napětí. Kníže zla je po zkušenostech z dlouhého boje proti Bohu opatrný a pracuje v přestrojení. Přichází jako anděl světla a celé zástupy lidí „se přidrží těch, kteří svádějí démonskými naukami“ (1 Tm 4,1).

V Kristově době byli vůdcové a učitelé Izraele proti působení satana bezmocní. To jediné, co jim mohlo v boji proti démonským silám pomoci, opomíjeli. Kristus zvítězil nad nepřítelem Božím slovem. Vůdcové Izraele se považovali za vykladače Božího slova, ale zkoumali je jen proto, aby potvrdili své tradice a podpořili ustanovení, která sami zavedli. Svými výklady připisovali Písmu myšlenky, jež byly Bohu cizí. Zatemňovali skutečnosti, které Bůh objasnil. Přeli se o bezvýznamné podrobnosti, a přitom popírali to nejdůležitější. Tak se šířila nevěra. Boží slovo pro ně přestalo mít svoji moc a zlí duchové měli volné pole působnosti.

Dějiny se opakují. I v dnešní době mnozí náboženští vůdcové otevírají Bibli, předstírají, že si váží jejího učení, ale ve skutečnosti ji nepřijímají jako Boží slovo. Všemožně ji rozpitvávají a jasná stanoviska Písma nahrazují vlastními představami. Boží slovo v jejich rukou ztrácí životodárnou sílu. Proto se rozmáhá nevěra a bují nepravost.

Když se satanovi podaří podkopat víru v Písmo, obrací lidi k jiným zdrojům světla a moci. Nenápadně prosazuje sám sebe. Ten, kdo opouští jasné učení Božího slova a přesvědčující moc Ducha svatého, otevírá dveře satanským silám. Kritika Písma a spekulování o jeho učení vytváří prostor pro nové formy starého pohanství – spiritismus a teosofii, které pronikají i do různých křesťanských církví.

Spolu s kázáním evangelia se probouzejí k činnosti i síly, jejichž prostřednictvím se projevují lživí duchové. Mnozí lidé si s nimi z pouhé zvědavosti zahrávají, ale když v nich objeví projevy nadpřirozené moci, jsou natolik okouzleni, že se jimi nechají ovládnout. Potom se už z jejich tajemné moci nemohou vymanit.

Nejsou schopni se chránit. Nemají žádné zábrany proti hříchu. Člověk, který jednou zavrhne přikázání Božího slova a Ducha svatého, nikdy neví, jak hluboko může klesnout. Skrytý hřích či silná vášeň jej mohou zotročit stejně jako posedlého v Kafarnaum. Stále mu však ještě zbývá naděje.

Stejně jako Kristus můžeme i my zvítězit nad nepřítelem mocí Božího slova. Bůh neovládá naši mysl bez našeho souhlasu. Pokud však chceme poznat jeho vůli a řídit se jí, patří nám jeho zaslíbení: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ „Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe.“ (J 8,32; 7,17) Víra v tato zaslíbení může každého člověka vysvobodit z pasti bludu a hříchu.

Každý se může rozhodnout, které moci se podřídí. Nikdo nemůže padnout tak hluboko a být tak hříšný, aby nemohl najít vysvobození v Kristu. Z úst ďáblem posedlého muže vycházela místo modlitby jen satanova slova. Nevyslovená prosba jeho srdce však byla i přesto vyslyšena. Volání člověka v nouzi, třeba i beze slov, nezůstane nikdy bez povšimnutí. Lidé, kteří chtějí uzavřít s Bohem smlouvu, nebudou ponecháni v moci satana či vlastní slabosti. Spasitel je vyzývá: „Ať se chopí mé záštity a uzavře se mnou pokoj, ať se mnou uzavře pokoj.“ (Iz 27,5) Duchové temnoty budou sice bojovat o každého, nad kým jednou zvítězili, ale Boží andělé je přemohou. Pán praví: „Lze vzít bohatýru to, co pobral? Může uniknout zajatý lid Spravedlivého? Ale Hospodin praví toto: ‚I bohatým je možno vzít zajatce, co pobral ukrutník, může uniknout. Já s tvými odpůrci povedu spor, já spásu dám tvým synům.'“ (Iz 49,24.25)

NA NÁVŠTĚVĚ V PETROVĚ DOMĚ

Shromáždění v synagoze stále ještě žasli nad tím, co viděli. Ježíš si zatím odešel trochu odpočinout do Petrova domu. I tam však byl smutek. Matka Petrovy ženy byla nemocná, „ležela v horečce“. Ježíš ji uzdravil, ona vstala a obsluhovala jej i jeho učedníky.

Zprávy o Kristově působení se rychle rozšířily po celém Kafarnaum. lidé se báli rabínů, a proto si nedovolili žádat Ježíše o uzdravení v sobotu. Jakmile však zapadlo slunce, nastal rozruch. Obyvatelé města vyšli z domů, obchodů a tržišť a hrnuli se do skromného příbytku za Ježíšem. Některé nemocné přinášeli na nosítkách, jiní se opírali o své hole či přátele a z posledních sil se snažili dostat ke Spasiteli.

Nemocní stále přicházeli a odcházeli. Nikdo totiž nevěděl, jak dlouho u nich Lékař zůstane. Takový den Kafarnaum ještě nezažilo. Všude se ozývaly jásavé výkřiky uzdravených. Spasitel se radoval s nimi. Když viděl utrpení těch, kdo za ním přicházeli, bylo mu jich líto a byl velmi rád, že jim může vrátit zdraví a štěstí.

Ježíš neskončil, dokud neuzdravil posledního nemocného. Zástup lidí se rozešel až pozdě v noci a v Šimonově domě zavládl klid. Skončil dlouhý, rušný den a Ježíš si šel odpočinout. Město ještě spalo, když Spasitel „časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil“ (Mk 1,35).

Takový byl Ježíšův život na zemi. Často posílal učedníky, aby si šli domů odpočinout, ale sám se nenechal odtrhnout od práce. Celé dny učil nevzdělané, uzdravoval nemocné, vracel zrak slepým, sytil zástupy a večer nebo brzy ráno odcházel do svatyně hor rozmlouvat se svým Otcem. Často se celou noc modlil a rozjímal a za svítání se vracel mezi lidi ke své práci.

Časně zrána přišel Petr s ostatními učedníky za Ježíšem a řekli mu, že v Kafarnaum už ho hledají. Učedníci byli velmi zklamaní tím, jak dosud lidé Ježíše přijímali. Židovští představitelé v Jeruzalémě jej chtěli zabít, dokonce i jeho krajané mu usilovali o život. V Kafarnaum jej však vítali s radostí a nadšením. Naděje učedníků zase ožily. Možná, že mezi svobodomyslnými Galilejci najde podporu pro nové království. S údivem pak vyslechli Kristova slova: „Také ostatním městům musím zvěstovat Boží království, vždyť k tomu jsem byl poslán.“ (L 4,43)

POVAHA JEŽÍŠOVY ČINNOSTI

Při rozruchu, který tehdy panoval v Kafarnaum, hrozilo nebezpečí, že lidé zapomenou na cíl Kristova poslání. Ježíš na sebe nechtěl upozorňovat jen svými zázraky a uzdravováním tělesných nemocí.

Chtěl, aby k němu lidé přicházeli jako ke svému Spasiteli. Lidé by byli rádi věřili, že přišel jako král a že nastolí svoji vládu na zemi. Ježíš však chtěl obrátit jejich mysl od záležitostí světských k duchovním. Pouhý pozemský úspěch by byl překážkou jeho dílu.

Obdiv bezstarostného davu Ježíše vůbec netěšil. Nikdy v životě nestál o vlastní slávu. Hold, který svět vzdává postavení, bohatství či nadání, byl Synu člověka zcela cizí. Ježíš si nikdy nevynucoval přízeň či poctu, jak to dělávají lidé. Staletí před jeho narozením o něm bylo prorokováno: „Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná.“ (Iz 42,2-4)

Farizeové chtěli vynikat úzkostlivým dodržováním obřadních předpisů, okázalou zbožností a dobročinností. Svoji horlivost dokazovali neustálými rozhovory o náboženství. Jednotlivé sekty se mezi sebou hlučně a dlouze přely a často byly na ulicích slyšet rozhněvané hlasy vzdělaných učitelů zákona.

Ježíšův život byl úplně jiný. Žádné hlučné spory, okázalá bohoslužba či snaha o uznání. Kristus byl skrytý v Bohu a Bůh se zjevil v povaze svého Syna. K tomuto zjevení chtěl Ježíš obrátit pozornost lidí i jejich úctu.

Slunce spravedlnosti nevychází světu ve své kráse proto, aby jej oslnilo svou slávou. O Kristu je psáno: „Jako jitřenka, tak jistě on vyjde.“ (Oz 6,3) Úsvit přichází tiše a nepozorovaně, zahání noční tmu a probouzí svět k životu. Tak vzešlo i „slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích“ (Mal 4,2).

Zdroj informací: Touha věků, Bible – český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz